Tiskar94 oznamuje...Tiskařův geoblog

Jak to začalo, tak to skončí (povídka).

Publikováno 01.07.2010 v 21:43 v kategorii Povídky a další tvorba, přečteno: 389x

To, co právě čtete, je jen taková povídka. Nic z toho se nestalo - nebo alespoň ne přesně tak, jak tady píšu. Možná se tím autor snažil něco říct. Možná. Pozorně čtěte, a třeba na to i příjdete. . .
. . . Lucka stála a koukala se nahoru. Suchý červencový větřík ji foukal do tváře. Nevěděla, co ji ovládne. Mozek nebo srdce? Vytáhla z kapsy krabičku s cigaretami. Už dávno chtěla přestat. Ale nikdy na to neměla. Dala si cigaretu k puse a klepající se rukou se snažila si zapálit. Nešlo to. Rozbrečela se, ale nevzdávala to. Až někde po dvou minutách se ji to podařilo. Zhluboka se těch sraček nadechla a podívala se směrem k Hronovu. Vzadu u Plusu stáli o lampu opření dva lidé. Líbali se. Lucka se rozbrečela ještě víc. Koukla se směrem ke komínu a bylo to jasné. Srdce vyhrálo. Mozek ať se se svým "Ještě žij" jde vycpat. Nechce. Celých těch 15 let přišlo nazmar. Co za to může? Její výchova? Její rodiče? Její kamarádi? Její vzhled? Nebo proč nikdy neměla kluka? Proč o ni žádný neměl zájem? Nevěděla. A nechtěla to řešit. Už nechtěla řešit nic. Zahodila vajgl a začala lézt přes plot. Šlo to těžko. Ale touha zemřít ji hnala dál a dál. Konečně se ji podařilo plot přelézt. Obhlédla terén. Když se opře o támhleto okno, dokáže vylézt na střechu, a z té už je žebřík až na vrchol komínu. Rozebíhá se k oknu a snaží se vydrápat nahoru. Už už to vypadá, že se dostane na střechu, když v tom ji někdo zezadu chytne. Hlídač. S tím nepočítala. Hlídač si ji natočil k sobě a podivil se: "Holka, ty snad nejsli zloděj! Co tady děláš?" "Já. . . Já. . . " Nebyla schopna odpovědět. Jakmile ji hlídač přestal tak pevně držet, vyškubla se mu. Začala utíkat směrem zpátky k plotu. Hlídač za ni neutíkal. Věděl, že ta mu tam nic neukradne. Lucka v rychlosti přelezla plot a utíkala v řece. Cestou ji problesko hlavou: A co se utopit? Seběhla až dolu ke korytu. Rovnou se natáhla do vody a začala klesat ke dnu. Docházel ji dech. Nechtěla se nadechnout. O přes to se ještě jednou vynořila a nadechla. Pak konečně našla odvahu a už se nevynořila.
Ještě má zavřené oči, ale slyší hlasy. Nemá sílu ani odvahu je otevřít. Kde teď je? V nebi? Nebo snad v jiném životě? Pokouší se alespoň zachytit něco z rozhovoru, který slyší.
"Ale prosimtě, to nemá smysl. Stejně ani nevíš kdo to je."
"Tak to zjistím, žeano. Co když se třeba zrovna teď probere. "
"To říkáš už dva dny. Už dva dny si nebyl doma. Stejně o to určitě ani nestála. "
"Ne, já tady budu. Musím tu být. "
"Jak chceš, ale seš debil. "
Po tomto rozhovoru již následovalo pouhé bouchnutí dveří. Pomalu otevřela oči. Leží v nemocnici. Na židli vedle její postele sedí nějaký kluk. Neví kdo to je. Nikdy ho neviděla. Neví, jestli má něco říct. Kluk však promlouvá první: "Jak se cítíš?"
Neví jak má odpovědět. Špitne jen slabě: "Jo. . ."
"Jak se jmenuješ?", zeptal se kluk.
"Lucka."
"Já jsem Petr. Řekni mi, co jsi to v tý vodě vyváděla?"
Nevěděla, co odpovědět. Přeci jen, svěřovat se s něčím tak závažným člověku, u kterého ví jen jak se jmenuje, se ji opravdu nechtělo. Minutu na sebe jen zírali. Pak teprve Petr pochopil, že to z ní nedostane.
"Víš co, Lucko? Já teď zajdu sestřičkám říct že jsi vzhůru, a za hodinku se tu zas stavim, jo?"
Lucka kývla.
Následující hodina ji připadla jako celá věčnost. Kdo je vlastně ten Petr? Že by to byl ten, co ji zachránil? A proč ji zachránil? Proč, když ona už nechtěla žít? Když přišel, nevěděla, o čem s ním má mluvit. I tak si ale všechno vyříkali a Lucce se vrátila chuť do života. Denně chodila s Petrem ven. Povídali si a měli se rádi. S ním zvládla všechno. Dokonce se zbavila i závislosti na cigaretách. Pak však přišlo září, a s ním i stěhování. Petr se odstěhoval a na Lucku zapomněl. V depresích zase šáhla po cigaretách. A netrvalo dlouho, zase stála u té nejmenované fabriky s vysokým komínem. Tentokrát se zde však hlídač neobjevil. Ráno byla oblast kolem komína zasalámovaná. Už bylo pozdě něco vracet. Všechno skončilo. Všechno vyřešil jeden jediný pád. A Lucku můžete dnes najít na místním hřbitově.
A Petr? Kdykoliv se do města dostane, zajde se vybrečet na místní hřbitov k jejímu hrobu. Nikdy nezapomněl. Jen nechtěl vztah na dálku, a nebyl tak silný, aby ji to řekl. Nebyla to chyba. Kdyby ji to řekl, skočila by z toho komína ještě o několik dní dříve. . .

Komentáře

Celkem 1 komentář

  • Shav 15.03.2011 v 11:53 Teda, taková melancholická povídka, jo?
    v povídce máš, že jí je patnáct, mě spíš přijde, že se chová jako dvanáctiletá emofňukna.
    Nutno ovšem uznat, (pokud myslíme stejný potůček vedle té fabriky v Hronově), že má asi nadlidské schopnosti, protože utopit se v té miniaturní říčce, (pokud teda myslim tu stejnou), to chce už velkou dávku sebezapření.
    Ale to jsem zase já - velký kritik a mistr psaného projevu.. a v reálu?
    Dovolte mi se upřímně zasmát..
    jak už jsi uvedl, pravděpodobně se něco v tobě nebo někdo v tvém okolí s ní ztotožňuje.
    Co na to říct?
    Je to pěknej sobec, seškrabávat toho debila z betonu pod komínem, to by se mi vážně nechtělo.
    A ještě to všechno papírování..


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?