Tiskar94 oznamuje...Tiskařův geoblog

Kdybych dnes napsal text

Publikováno 11.08.2017 v 22:51 v kategorii Zamyšlení, přečteno: 96x

"Tak si to užijte, a určitě sem letos ještě něco přihodím." To je poslední věta, kterou jsem napsal na svůj BandZone profil. Letos je to pět let. Plány byly, ale už jsem nikdy nic nenahrál.
Za ty čtyři roky hudební tvorby u mě bylo určitě vidět několik posunů, změn. Mám za to, že jsem nikdy nebyl originální. A vždycky bylo vidět, co jsem zrovna poslouchal. I když ty texty vyšly z moji ruky, nebyly moje. Tedy části ano.
Éra první, album Nejsme těmi debily, jaro 2009. Tehdy bylo znát, že jsem poslouchal všechno možné. A psal o všem možném, co mě zrovna napadlo.
Nekoukej na nás takhle, když po ulici jdem
Hubu na nás si neotvírej, někoho jinýho si vem
Je to vážně příšerný, no my jsme holt moderní
Doba jde s námi jak chceme my, i s vašimi blbými poznámkami
Co nejvíc nahlas hrát tady hodlám, mobilní diskošku tu s sebou mám
Říkáš si, tihlensti skončej hned v base, jen počkej, za chvíli, jsme tady zase
Nejsme těmi debily, co nesnášejí mobily
Jak ve dne i v noci, už jim není pomoci

Asi o tři měsíce později mě hudba ovlivnila. Jayk3M, emo-rap. Nástup na střední školu, zamilování se. Pokud mne paměť neklame, byla téměř neopětovaná. A to se podepsalo na většině mé tvorby. V lednu 2010 vydávám album s názem Snaha Pokračovat, postupně nahrávané asi půl roku.
Chci se zabít, chápeš
Nechápeš, jsi debil
Tě nesnášim, nikoho
Žádnej kamarád mi tady nezbyl
Sere mě svět, proč?
Neměl jsem se narodit
Dáváš mi druhou šanci?
Polib si, zahodit

O tři měsíce později přichází Caldarium. Je tu vidět opět posun a opět i ikona, která změnila moji tvorbu: S-kore, který v lednu toho roku vydal album Dopisy z Waldheimu.
Mám jen pár přání, jiná je realita
Korupce v parlamentu, státní maturita
Zloději na ulicích, v prdeli je naše zem
A vy se pořád divíte, proč jsem takovej jakej jsem
Mám jen malý přání, mít věrnou ženu
Jak to tak vypadá, takovou neseženu
Chtěl bych jen jistotu, pro mý dvě děti
Aby žily v pohodě, ne jak tyhle věty

Musím říci, že ty texty už nejsou tak příšerné, jako o čtvrt roku dříve. Ale přesto jsou v nich části, které nejlépe vystihuje jeden text od S-koreho (a k tomu se ještě vrátím níže):
Seš jako já, máme toho dost společný
Vole, jasně, ty kreténe, vážně nesnážím pozéry
A když už je póza, mít závislost na lécích
Tak je fakt tenhle svět, vážně nechutně šílený
Děcka si vymýšlí stále podobný příběhy,
Aby měly čem psát, protože nemají nápady

A nejen to. Když to po letech poslouchám, těch textů se bojím. Není to horrorcore. Ale tohle jsem vážně vypustil?
Album mělo na místní poměry úspěch (tedy jako celková tehdejší tvorba, jelikož na profil jsem dával i nealbové tracky), jelikož taková ta domácí produkce tehdy celkem frčela. Tedy alespoň já si to myslím, ač hejty z BZ zmizely až po albu příštím. Na náměstí jsem slyšel "Hele, to je MC Váca!", přišla nabídka od produkční společnosti do které bych nemusel vrazit ani korunu. Sociální fóbie však zapříčinila, že žádný boom ani na té lokální úrovni nenastal.
Vítám tě má vílo, u mě v pohádce
Zaujmi místo, představ se mi krátce
I když to vlastně není třeba, nemá to smysl
Nechci aby tě vůbec, spatřila má mysl
...
Kde kráčíme spolu, je to nějaký chaotický
Jako bych to ani nepsal já, možná ani nechci
Nad hlavama slyšim hukot, začínaj nálety
Co se to děje, asi mi došly tablety
...
Ale má to úspěch, tak jedem druhou řadu
Tentokrát se třeba, ztratím někde v sadu
Kde číhá zlej vlk, kterej mě chce roztrhat
Ty se nabídneš místo mě, cože, jaký nasrat
Se s tebou nebudu párat, předhodím tě vlkovi
On tě sežere, vezmě tě do huby
Roztrhá na cucky, já budu vedle stát
Mě nedokážeš změnit, se můžu jenom smát
Tak vypiště konkurz, na další vílu
S kterou budu spokojen, když přežije pět dílů
Budu s ní do smrti a vezmu si ji za ženu...

O rok později, v březnu 2011, vydávám album Einori. Nebojím se experimentovat s různými styly, texty se nevěnují žádným reálným věcem.
Budeš rád, že jsi mě volil
Budeš muset, jinak plyn
Nevíme co je to plyn
Vás zabije můj syn
Kradou všichni, je to mela
Policajti nejsou třeba
Naše IQ je nulové
Máme pálky dubové
Krávy nám dávaj maso
No a taky mlíko
Zapíjíme maso mlíkem
Jo, tak si tady všichni žijem
Rok 1825
Víme, že placatej je svět
Včera nám to říkal farář
No a ten nikdy nelže

Na další tvorbě (až po ten červen 2012) je vidět, že jsem už zase poslouchal něco jiného. Tvorba je najednou taková mainstreamová - hooky, beat od M.R.S. (ač pět let starý). Téměř vše začíná slovy "Jedem rap" a mám za to, že S-koreho "jedete rap, rádoby básnický kecy, nemůžu za to, ale zníte jak teplí" bylo směřováno na mě.
Tím by bylo ohlédnutí, které jsem tu chtěl mít na pár řádků. V plánu jsem měl tehdy ještě jeden track, ale jak se mi rozbil mikrofón, už jsem nový nesháněl. Hudební kariéru jsem s ním chtěl ukončit Text si až na pár slov pamatuji dodnes.
Asi tak klasicky, svý problémy s klukem
Řešíš komicky, příšerným hlukem
Nadávaj sousedi, takže i já
Takhle to vypadá když je tvůj domov panelák
A ty se mě ptáš, jestli máš ho mít
Nebo jestli máš v klidu odejít
Na to je těžký se mě ptát
Chápeš to správně , ten kluk jsem já
...
Byli jsme protiklad, já tehdá kapesný
Vyžít s ním na týden, s jízdenkou tramvají
Ona jen na černo, nákup za prstů pět
Felace u keší, že ke mně nejde rap
A přišlo jaro a zmizel sníh
Sluníčko svítilo v oblacích
Jeden oběd a jedno nádobí
Můj další nervboom, tenkrát poslední
Za vlasy po bytě, podlaha facka stěna
S tímhle odchází a já mám svý téma
Ale nechci s ním ven, tohle už není rap
Tohle už není ten track, pro děcka na poslech
A jenom flashbacky, mi to vrací zpět
Dávno jinej vztah, dávno jinej svět
Ona dávno pryč, já už dávno ne rap
Tohle už není ten track, pro děcka naposled

Poté už mě nějak nic do nahrávání nehnalo. Výučákem jsem skončil školu (a dodnes si vyčítám že pouze výučákem) a ze světa dospívajících se dostal do světa dospělých. A co bych tedy psal, kdybych dnes měl napsat poslední text? Těžko říct. Bylo by to asi takové ohlédnutí které jsem napsal výše a zakončené by to bylo tím, že s vílou jsme pět dílů přežili. Byli jsme bez peněz, neměli jsme kde bydlet, přišli jsme o dítě. Na další věci si v tuhle pokročilou hodinu už nevzpomenu. Věci, které mnohdy rozdělují, jsme přežili spolu a dali nás víc a víc dohromady. Ale už nemám nejmenší potřebu cokoliv psát. Dnes už jsme svoji a malý Štěpánek se na nás směje z kočárku. Jsem šťastný. Mám to, co mi tehdy chybělo.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?