Tiskar94 oznamuje...Tiskařův geoblog

Starosta Granderootu

Publikováno 25.08.2011 v 11:41 v kategorii Povídky a další tvorba, přečteno: 779x

Příběh sepsaný inspirací snu. Cílem nebylo napsat žádné všemi oblíbené dílo, ale takové, které bude na tomto snu založeno. Příběh pojednává o internátní škole v jedné malé vesničce, ve které řádí nebezpečný vrah. Kdo nakonec přežije a kdo byl tím vrahem?
CESTA DO GRANDEROOTU
Rád bych vás pozval k nám, do naši malé vesničky s půvabným názvem Třískov. Nachází se v jednom rozlehlém státě, kde nejbližší vzdálenost mezi dvěma vesnicema je 20 kilometrů. To však ničemu nevadí, neboť je zde každá vesnička naprosto soběstačná. V každé vesničce se nachází jedna továrna, která zaměstnává většinu tamějších obyvatel. Stejně tomu je i u nás. Nebo alespoň bylo do nedávna. Fabrika zkrachovala a lidem začaly docházet peníze. Stejně tak i nám. Zrovna jsem vyšel základní školu a měl se jít něčím vyučit. Tady u nás se sice jezdí do škol kde se vyučíte jenom na jeden rok, ale je tu velice drahé školné. Jednoho srpnového rána za mnou přišla moje matka a oznámila mi, že pojedu na školu do Granderootu. "Mami, tys nečetla noviny? Vždyť tam řádí nějaký nebezpečný vrah a už tam zavraždili druhýho starostu a několik místních!" "Četla," odvětila, "ale snížili kvůli tomu školné a tak to je jediná škola, kterou si můžeme dovolit. Zabal si věci, posledního přijede autobus, který tě odveze na internát." A tak se tedy i stalo. Posledního srpna přijel před náš dům stařičký autobus, maminka se se mnou rozloučila se slzou v oku slovy "Opatruj se" a já nastoupil do autobusu. "Hele, další je tady," přivítal mě v autobuse kluk sedící hned za řidičem a všechny v autobuse mi představil: "Já jsem David, tadyti dva jsou Marek a Richard, my jsme s Wexingu. Za nima jsou Jana s Viktorem, pak Bára se Sabinou, to jsou ty s tim psem, támhle Áňa a Lucka a tady za mnou Erča. Tak zaber místo, příteli, ať můžem vyrazit!" Sednul jsem si k Erüvii. "Ahoj," špitla a usmála se. Byla opravdu krásná. Cestou jsem se ještě dozvěděl, že kromě nechvalného vyvražďování lidí je Granderoot také známý tím, že je to vesnička, v které má většina lidí psa. Díky tomu si sem mohla vzít Sabina i svého Fida. Cestou ještě přistoupilo několik dalších spolužáků a pak už se jelo rovnou do Granderootu. Cesta probíhala v naprosté pohodě, až do jedné chvíle. Řidič sáhnul po pití, které měl vedle sedačky. Ruka však hmátla o pár centimetrů vedle nahmátla něco, co nečekala. Řidič znejistěl a kouknul se tam. Okamžitě zakřičel: "Všichni ven, je tu bomba!" Řidič začal zpomalovat a my jsme vyskákali ven. Ještě jsme viděli, jak se zvedá řidič že také vyskočí, ale v tom celý autobus vybouchnul. Co teď? Nikdo nevěděl. David se ujal velení a šli jsme dál po silnici, kterou jel autobus. Asi po pěti minutách jsme došli na křižovatku se směrníkama. "Hele, Granderoot je odsud už jenom tři kilometry směrem zpátky," vykřikla Bára. "To je hloupost," řekl jsem. Bára se nedala: "Proč? Proč by sem asi dávali že je to tři kilometry, když by to nebyly tři kilometry?" Markovi to však taky došlo: "Kilometry budou dobrý, ale ten rozcestník je otočenej. Pokud by byl Granderood tamtím směrem, pak by támhleta silnice nevedla nikam a do Bithu by se jezdilo přes tyhle smrčky." Někteří spolužáci sice nechápali jak to Marek myslí, ale jakmile jsme otočili tyč se směrovkama správně, pochopili. Vydali jsme se tedy po té správné silnici do Granderootu.

PRVNÍ DEN
Zhruba během hodinky jsme došli až do Granderootu. Prošli jsme mezi několika domy až jsme došli na náměstí, kterému vévodila asi padesát metrů vysoká vyhlídková věž. "Odtamtud by bylo krásně vidět," kdosi pronesl. Někdo zde zrovna venčil psa, tak jsem k němu přišel a zeptal se, kde je škola. Ukázal mi na budovu, která vypadala jako bílá krychle. Došli jsme až k ní a zazvonili na zvonek. Přišla nám otevřít sama ředitelka školy: "Vy budete asi naši noví žáci, že?" Pousmála se: "Tak pojďte dál. A kde je Standa?" Došlo nám, že Standa byl asi řidič autobusu a vysvětlili ji, co se stalo. Smích ji okamžitě přešel, ale nijak dál se nevyptávala. Zavedla nás do vedlejší budovy: "Tak tohle je náš internát. Je tu odjakživa zvykem, že tato budova patří aktuálním studentům. Vy se o ní tedy budete starat. Tady jsou pokoje, ty si rozdělte podle sebe, támhle máte klubovnu, kde asi budete trávit nejvíce času, vzadu je kuchyňka. Hodina začíná ráno v osm, tak nezaspěte, tam se dozvíte snad vše potřebné. Teď vás tu nechám se zabydlet. Ať se vám tu líbí." Těmito slovy se rozloučila a odešla zpátky do školy. Pokoje zde byli po dvou a já jsem šel na pokoj s Davidem. Zabydleli jsme se a David na mě začal mluvit: "Tobě se Erča líbí, co?" "Hmm," neurčitě jsem přikývnul. "Je to na tobě znát. Tak za ní zajdi, ne?" "Já ti nevím." "Nic tím nezkazíš." A tak jsem tedy vyšel z pokoje. K Erüvii jsem však nedošel, neboť na klubovně zrovna probíhala zuřivá debata. Vešel jsem dovnitř a zeptal se, co se tu děje. Odpověděl mi Richard: "Lucka tvrdí, že umí předpovídat budoucnost a že tady všichni do jednoho umřeme." Podivil jsem se: "To je blbost, ne?" "Tak mi nevěřte," vyskočila Lucka z křesla, doběhla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. "S kým je na pokoji?" zeptal jsem se. "S nikým, je tam sama, aspoň ji tahle náladička přejde," odvětil Richard. Nedalo mi to: "Musím se jí omluvit, vůbec jsem nečekal že takhle vyletí." Šel jsem k jejímu pokoji a zaklepal na dveře: "Lucko, seš tam? Já se ti omlouvám, vůbec jsem nevěděl o co jde, prosímtě, můžeš mi odpustit?" Lucka však neodpověděla. "Nech ji," radil Richard, "ta se z toho potřebuje akorát tak vybrečet."

HŘBITOV
Spalo se tu dobře a už někde o půl osmé jsme vyrazili do školy. Zasedli jsme do lavic a přemýšleli, jaký tu vlastně ten rok bude. Naše přemítání vyrušilo zvonění přesně v osm hodin a do třídy vešla starší paní v kostkovaných šatech. Představila se nám jako naše třídní učitelka, Martina Dvoranská. Nejprve vzala čistý list papíru a zapsala si naše jména. "Jste všichni?" zeptala se. Někdo si vzpomněl, že chybí Lucka. "Asi zaspala," dodal někdo jiný. "Nevadí," řekla nám učitelka, "tak ji potom vyřiďte, co jsem vám zde dneska řekla. A začala povídat o organizaci školního roku. "Pokud uspějete, dostanete na konci roku výuční list a budete se moci věnovat svému řemeslu ve své vesnici." Těmito slovy zakončila svoji řeč a my se vrátili zpátky na internát. "Co budem do večera dělat?" zeptal jsem se. "Nejdřív bychom měli vzbudit Lucku," navrhovala Bára. Sedli jsme si na klubovnu a Bára šla k pokoji Lucky. Zaklepala, ale nikdo se neozýval. "Spí nějak tvrdě," řekl Marek. Bára otevřela dveře do Lucčina pokoje a následně byl slyšet už jenom zběsilý jekot. Po minutě rozhodování jsme se vydali do školy za ředitelkou. "Kdo mohl vědět, že si to tak vezme," bránil se Richard, "to já kdybych si kvůli takový blbosti šel hned hodit provaz..." Ředitelka zavolala hrobníka, ten Lucku sundal a následně ředitelka nařídila odnést její tělo na hřbitov za internátem. "My tu máme vesnický hřbitov hned vedle internátu?" podivil jsem se. "Tak trochu," odvětila ředitelka. Teprve večer jsme se z toho jakžtakž vzpamatovali a já jsem konečně došel za Erüvií. "Půjdem ven?" zeptal jsem se. Přikývla. Vyšli jsme před vchod. "Kam teď?" zeptal jsem se. Erča mě vzala za ruku a šli jsme na hřbitov za internátem. Zastavili jsme se u nově vyrobeného křížku. Tady leží Lucka. Kouknul jsem se po ostatních hrobech a zjistil, co myslela ředitelka tím jejím 'tak trochu'. Po odečtení data narození od data úmrtí mi vyšlo, že všichni zde pochovaní zemřeli ve stejném věku, jako Lucka.

DALŠÍ STAROSTA
Další den po škole se většina z nás vydala na náměstí. Zrovna byl zvolen nový starosta, tak trochu blázen do psů, samozřejmě v dobrém slovasmyslu. Z jeho proslovu vyšlo najevo, že podle něj za smrt předchozích dvou starostů může to, že neměli psa, který by je ochránil. Popřáli jsme mu tedy hodně štěstí do jeho funkce, nakoupili něco v místní samošce a vydali se zpátky na internát. Další den nás učitelka přivítala ve škole slovy "Tak nám zase zavraždili starostu." Třídu to překvapilo, učitelka však vypadala, jako by to zde bylo na denním pořádku. "To ho ten jeho pes moc neochránil," řekl jsem. "Pes ležel otrávený vedle starosty," dodala učitelka. Odpoledne jsme se opět vydali na náměstí. Ze špičky věže vlál černý prapor a pod ní stálo několik lidí. "Tak já to klidně vezmu," řekl muž s dlouhými černými vlasy v maskáčovém oblečení. "Neblbněte, pane Dehinský," odporoval mu stařeček stojící naproti němu: "Vždyť víte, co se stalo s předchozími starosty vesnice. Byli zavražděni, všichni, do jednoho! A vám je teprv pětadvacet, vždyť vás by byla škoda." "Ale pokud své rozhodnutí nezměníte," pronesl jiný pán vedle, "vesnice svého starostu potřebuje, takže vás rádi od zítřka uvidíme na úřadě." "Přijímám," pravil mladý pan Dehinský a lidé se rozešli.

TAJNÁ ZÁLIBA TŘÍDNÍ UČITELKY
Dny pomalu ubíhaly a nebyl den, kdy by v Granderootu nezazvonil umíráček. Nebylo pochyb, že tu řádí nějaký vrah, či vrazi. Vraždilo se venku, kde našlo smrt nejvíce z našich spolužáků, kteří šli sami ven. Vyjímkou byla snad jenom Áňa, kterou našla její spolubydlící Jana na pokoji s nožem v zádech. Už si nikdo netroufnul chodit ven sám. Ráno jsme se scházeli v klubovně, následně jsme procházeli pokoje a teprve když byla jistota, že jsme všichni, vyrazili jsme společně do školy. Stejně tak tomu bylo i jednoho listopadového dne. Ve škole přišla řeč i na aktuální události v Granderootu. Učitelka nás varovala, abychom se měli na pozoru a raději nikam nechodili, pokud nebudeme muset. Zeptal jsem se ji: "A paní učitelko, vy máte tušení, kdo by mohl ten vrah být?" "Nemám," odpověděla, "ale určitě to bude někdo, kdo se bojí psů. Všimněte si, že většina zemřelých neměla psa. Ale možná bychom mohli zjistit, kdo je vrah. Mám doma po babičce takovou starou knihu kouzel." Asi všichni si v tu chvíli vzpomněli na Lucku, která nás už posledního srpna varovala před nebezpečím a následně si sama vzala život. Učitelka pokračovala: "Pokud byste chtěli, mohli bychom zítra za pomoci této knihy zkusit odhalit vraha." Všichni souhlasili. Až do večera jsme na internátu diskutovali o tom, koho asi zítra s pomocí této tajemné knihy odhalíme. Nemohli jsme se dočkat zítřka. Další ráno však vešla do třídy namísto třídní učitelky ředitelka. Oznámila nám, že naši učitelku někdo zavraždil, když se včera vracela domů ze školy.

GARÁŽ
Byl večer, nějak z kraje zimy. Sníh ještě nikde nebyl, ale na rybníku už byla vrstva ledu. Měli jsme domluvené, že se sejdeme u rybníka, posedíme u ohníčku. Pro ten jsme zvolili místo ve srázu nahoře nad rybníkem. Když jsem přišel na místo, byli tu David, Marek a Richard. Zrovna nachystali ohniště a Marek se ho pokoušel zapálit. Povedlo se a ohníček spokojeně zářil do tmy. Odněkud z lesa se vynořila Erüvie. Vypadala nádherně. A tajemně. Jemně mě chytla za ruku a řekla "Pojď". Zeptal jsem se ji, kam jdeme. Neřekla nic. Neušli jsme víc jak padesát metrů. Stáli jsme před starou garáží. Nějak nechápu, jak v ní kdy mohl někdy někdo parkovat. Byla nakloněná pod úhlem pětatřiceti stupňů nad rybník. Dnes už navíc byla zrezivělá, dole ve dveřích měla dokonce takovou díru, že by se do ni dalo prolézt. Erüvie mě pustila, tajemně se na mě usmála a prolezla dovnitř garáže. Mám tam vlízt za ní? Udělal jsem krok dopředu a následně zase uskočil dozadu. Celá garáž s ohlušujícím rachotem začala sjíždět dolu ze brehu, nadskočila o jeden z kamenů a dopadla doprostřed rybníka, kde prorazila led a šla ke dnu. "Pomoc! Pojďte sem! Rychle!" Kluci okamžitě přiběhli od ohníčku. "Co se stalo?" ptal se Marek. "Erüvie vlezla do garáže a ta se s ní utrhla a sjela do rybníka!" Kluci se okamžitě vrhli pod led prozkoumat zbytky garáže a vytáhnout Erüvii ven. Během chvíle se vynořili zase nahoru: "Ona tam není!" Ještě několikrát se ponořili až na dno rybníka, ale její tělo nikde nenašli.

VIKTORE, KDE JSI?
Jedno březnové ráno jsem mírně zaspal a do školy vyrazil až za dvě minuty osm. Překvapilo mě, že na klubovně sedí Jana. Zeptal jsem se: "Ty nejdeš do školy?" "Čekám na Viktora," odpověděla: "Nevím, kde může být. Snad se mu nic nestalo!" "Neboj," utěšoval jsem ji, "určitě už je ve škole." "Ale vždyť na mě vždycky čekal," bránila se Jana. I přesto jsme vyrazili do školy. Viktor tam opravdu nebyl a Jana celé vyučování probrečela. Přála si, aby byl Viktor v pořádku. Nikdo o něm však nic nevěděl, takže bylo jasné, že pokud v pořádku nebude, čeká hrůzný nález na někoho z nás. A tentokrát čekal na mě. Vešel jsem na pánské záchody a na nich bezmocně ležel Viktor. Pod ním kaluž krve. Někdo ho zezadu zastřelil. Asi mi nebudete věřit, ale když kolem vás každou chvíli někdo umře, celkem si na to i zvyknete. "Ne, já to bez něj nezvládnu," odpověděla mi Jana, když jsem ji řekl o nálezu Viktorova těla. "Neboj, zvládneš," utěšoval jsem ji: "My ti pomůžeme." Poté jsme se vydali do školy za ředitelkou. Zazvonili jsme na zvonek, ale nikdo nám nepřišel otevřít. Všimli jsme si, že jsou dveře otevřené, takže jsme vešli do školy a následně i do ředitelny. Židle ředitelky byla natočená zády ke dveřím a vlasy vyčuhující přes židly naznačovaly, že ředitelka nejspíš usnula. Obešli jsme stůl a zůstali zírat na ředitelku. Měla překvapený pohled. Byla uškrcena.

TAJEMNÁ KNIHA
Zima pomalu odešla, bylo dubnové dopoledne a my jsme seděli na internátu. Co teď? Škola je definitivně zavřená a polovina spolužáků mrtvá. Sice bychom mohli odjet, ale jelikož internát patřil po smrti ředitele studentům, nikomu se odsud nechtělo. Proč jsou vlastně mrtví? Nikdo to nevěděl, ale všichni jsme to chtěli zjistit. Nudné ticho přerušila až Sabina: "Co kdybychom vzali tu knížku od učitelky a vyvolali naše spolužáky?" "Hej, to je dobrej nápad," přidala se Bára. Richard je však obě uzemnil: "Vy těm kecům věříte?" Holky si ale nenechaly svůj nápad vyvrátit. Protože s nimi nikdo jiný nechtěl jít, nakonec přemluvily mě, vzaly na vodítko Fida a vyrazili jsme k domu naši třídní učitelky. Před ním jsme se zastavili. Dovnitř se nikomu nechtělo, ale bylo mi jasné, proč mě holky chtěly s sebou. Vypáčil jsem staré okno a skočil dovnitř. Ač to zvenčí tak nevypadalo, vevnitř byla stará dřevěná podlaha, dřevěné stěny i strop, z kterého se táhly nevídaně dlouhé pavučiny. Celou tajemnou atmosféru kazil silný zápach hoven. Uprostřed místnosti byl stůl se židlí a na stole ležela velká tlustá kniha. Hned bylo jasné, že je to ona. Vzal jsem ji a otočil se zpátky k oknu. Teprve teď jsem si všiml, že pod oknem leží mrtvý pes. Takže třídní učitelka měla taky psa! Chudák se od doby její smrti nedostal ven a nakonec tu chcípnul hlady. Opět jsem vylezl ven a začali jsme listovat v knize. Byla tu toho opravdu spousta. Léčba rakoviny, kouzelná mísa v které se nikdy nic nezkazí, kouzlo na vyčarování druhé ponožky do páru... jenom žádné vyvolávání duchů. "Tady," vykřikla Bára a ukázala prstem na krátký odstavec nazvaný "obživa zemřelých". Píše se tu: "Pro obživnutí člověka, či specifickou skupinu lidí, nutné jest, vyhledat vodní nádrž nejbližší, u které myslíc na své drahé zesnulé proneseme zaříkadlo Karum falum kutumuzum. Po jedné hodině kouzlo samo zmizí a nepůjde již použít na stejnou skupinu lidí či jednotlivce." Bára se zamračila: "Ale tady nemáme žádnou přehradu." Já se Sabinou jsme však měli jasno: "Jakto, že nemáme? Vždyť tady je rybník!" A vydali jsme se k němu. Došli jsme na hráz, spojili ruce a zavřeli oči: "Karum falum kutumuzum!" Zase jsme otevřeli oči. Nic. "Neřekli jsme to špatně?" zeptala se Bára. "Ne," odvětil jsem, "asi opravdu tenhle rybník nestačí. Vždyť už je to spíš samé bahno, támhle jsou dokonce v řadě trsy nějaký divný trávy... Moment, to nejsou trsy trávy! To jsou lidský vlasy!" Jakmile jsem to dořekl, začali vycházet z rybníka naši mrtví spolužáci. Šli jsme s nimi na internát a po cestě se jich vyptávali, jak zemřeli. Nikdo nic nevěděl. Viktor byl zrovna na záchodě, najednou uslyšel výstřel a v témže okamžiku jej něco zabolelo v zádech a skácel se mrtvý k zemi. Áňa se zase malovala před zrcadlem, když v tom ucítila něco studeného v zádech. Byla to čepel nože. Ještě se stačila padajíc k zemi otočit, ale nikoho neviděla. Došli jsme až na internát a všimli si, že tam s námi je i Jana. Zeptal jsem se: "Moment, Jani, co ty tu děláš? Ty snad nejsi mrtvá, ne?" "Tak vy to ještě nevíte?" odvětila: "Já jsem se včera předávkovala práškama a vlezla do skříně, abyste se mě nesnažili zachránit." S těmito slovy otevřela skříň a z té vypadlo její mrtvé tělo. V tu chvíli uplynula hodina a všichni naši mrtví spolužáci, tedy kromě bezvládného těla Jany, zmizeli.

PES POZNÁ SVÉHO NEPŘÍTELE
Poklidné odpoledne na internátu vyrušilo hlášení místního rozhlasu. Starosta Dehinský v něm oznamoval, že potřebuje s vesničany něco důležitého probrat a ať se všichni dostaví za pět minut na náměstí. Jelikož se nás na jeden rok dění ve Granderootu také týkalo, vyrazili jsme i my. Na náměstí bylo postaveno pódium z několika dřevěných beden, na něm stál Dehinský a kolem něj několik místních obyvatel. Skoro všichni s sebou měli své psy. "Počkáme, ještě tu nejsou všichni," řekl starosta a máchnul rukou. V tom po ni vyskočil jeden ze psů. Starosta stačil s rukou včas uhnout a hned se obořil na majitele psa: "Co vy to máte za zvíře nevychovaný? On mě chtěl kousnout! On snad není očkovanej proti tomu, aby nekousal!" "Já se vám omlouvám, pane starosto," bránil se jeho majitel: "Pes je očkovaný proti vzteklině a opravdu na něj budu dávat větší pozor." Starosta se nedal: "Jaký omlouvám? Ten pes má bejt očkovanej proti kousání! Kdyby byl očkovanej, tak po mně nevyjede!" Starosta se otočil do davu a zeptal se: "Je tu snad ještě někdo, kdo nemá psa očkovanýho, aby nekousal?" V davu to zašumělo. O tomhle typu očkování slyšeli všichni poprvé. řekl: "Vydávám tedy nové vyhlášení. Každý pes v této vesnici musí být očkován, nebo bude zastřelen. Očkování probíhá v Parnëtinu." "V Parnëtinu?" divil se jeden z majitelů: "Vždyť tam je akorát koncentrák, tam odváželi za války lidi do plynu!" "Kdepak, koncentrák tam byl dřív," usmál se starosta: "Teď v těch prostorách očkují psy."

NÁBOR
Další den jsme se rozloučili s Bárou a Sabinou, které vzal s jejich Fidem jeden ze sousedů do Parnëtinu. Na internátu jsme tedy zbyli už jenom čtyři: Já, David, Richard a Marek. "Co teď budem dělat?" pronesl jsem klasickou otázku. Odpověděl nám místní rozhlas. Starosta opět žádal sraz všech obyvatel za pět minut na náměstí. Není divu, vždyť nám vlastně včera nakonec nesdělil to, co sdělit chtěl. Na náměstí se nás sešlo asi jen dvacet, ale podle všeho to v tuto chvíli byl celý Granderoot. Ostatní odjeli očkovat své psy. Několik lidí zde však stále se svými psy bylo. "Co to má znamenat?" obořil se starosta na jednoho z lidí se psem: "Je snad ten pes očkovaný?" "Není, pane starosto," bránil se jeho majitel, "ale on je to hodný pes, a já nemám auto abych s ním do Parnëtinu dojel a nikdo ze sousedů ho s sebou nechtěl vzít." Starosta se usmál: "A přesně tohle vyřeší věc, kterou chci dnešním dnem zavést. Bude to armáda! Vytvoříme si zde ve vesnici svoje vlastní vojsko, které nám bude pomáhat a v nouzových případech naši vesnici chránit! Očekávám," kouknul se směrem k nám, "že všichni od patnácti do pětadvaceti let se do armády dobrovolně přihlásí!" Těmito slovy ukončil svou řeč a stále takovým nepříjemným pohledem koukal na nás. Nebylo divu. V tuto chvíli jsme byli v této vesnici kromě samotného starosty jediní, kdo splňoval danou věkovou podmínku. Kluci přistoupili blíže ke starostovi, jenom já jsem zůstal stát na místě. "Ty nechceš?" zeptal se mě starosta. Měl jsem sice připravenou logickou odpověď, ale Dehinský se okamžitě rozeřval: "Tak ty nebudeš poslouchat příkazy starosty? Kliď se odsud, hade! A jestli tě ještě někdy uvidím v Granderootu, přísahám ti, že tě okamžitě zastřelím!"

ONA ŽIJE!
Došel jsem až na kraj vesničky. Pod cedulí "Opouštíte Granderoot" byla izolepou přilepená další, o povinném očkování psů kdesi v Parnëtinu. Všiml jsem si, že za cedulí ještě roste po pravé straně silnice v řadě několik tůjek. Proč tam rostou? Vždyť za nimi není žádný dům ani zahrada, ale jenom les. V týhle vesnici už sice nemám co dělat, ale do sousední vesnice je to ještě pěkně daleko. Budu muset počkat, až tam pojede nějaké auto a jet stopem. Mezitím jsem se uvelebil na kraji lesa schován za tůjemi. Počasí je krásné, les také dává dostatek jídla. Nikdo nejede z města pryč. Nikdo ale nejede ani do města. Že by se lidem, kteří jeli očkovat své psy v Parnëtinu tak zalíbilo, že by se jim už zpátky nechtělo? Teprve po dvou dnech jsem uslyšel zvuky motoru. Opatrně jsem se kouknul mezi tůjemi, co se tam děje. Po silnici jel tank, který za sebou táhnul na provázku přidělaných několik nákupních vozíků. V každém z nich byl jeden pes. Tank zastavil a já jsem slyšel hlas Dehinského: "Co to děláte, vy tupci?" Bohužel byl v takovém úhlu, že bych musel vylézt, abych ho viděl. "Odvážíme na očkování psy, jejichž majitelé s nimi nemohou jet, pane!" V tanku byli Richard, David a Marek. "No jo, tak jeďte," mávnul Dehinský rukou. Kluci naskákali do tanku a jeli dál. "Co se třeseš? Se ti to snad nelíbí? Tvoje chyba." Ale s kým to Dehinský mluví? Vždyť tam je sám, ne? Nedalo mi to, a i když jsem riskoval že mě spatří, vykoukl jsem mezi dvěmi tůjemi směrem na silnici. Tam stál Dehinský a silně držel za ruku Erüvii. Tak přeci jenom žije! Teprve teď mi došlo, že se vlastně neobjevila s ostatními mrtvými spolužáky, které jsme tehdy vyvolali. Bylo na ni ale opravdu znát, že je s ním nerada a stres se na ni hodně projevil. Nemohl jsem cokoliv říct, přeci by mě Dehinský zastřelil. V druhé ruce držel nějakou krabičku a koukal po silnici kamsi pryč z vesnice. Najednou zmáčkl tu krabičku a o kus dál se ozval velký výbuch. Dehinský musel do tanku nainstalovat bombu. Kluci jsou stoprocentně mrtví. Erüvie se mu najednou vytrhla a začala utíkat někam do vesnice. On za ní. Nedalo mi to a vyrazil jsem za nimi. "Stůj," křičel na ni. Ona nic. Utíkala a vyběhla nahoru na věž uprostřed vesnice. Začala přelézat zábradlí, on na ni koukal zdola: "Nech toho, ty svině nevděčná! Nezapomeň, kdo tě tehdá večer našel ležet bezmocnou na kraji rybníka! To mě teď patříš!" Nenechala se přesvědčit. Přelezla zábradlí a skočila dolů. "Ne," zvolal jsem. Dehinský si mě všimnul a okamžitě po mě vystřelil. Trefil se. Erüvie poznala můj hlas. Zakřičela: "Ondro!" Bylo však pozdě. Já už ležel mrtvý na kraji náměstí, zatímco ona dopadla z padesáti metrů na tvrdou dlažbu.

Komentáře

Celkem 3 komentáře

  • Shav 31.08.2011 v 19:12 Safra a nám se na intru nic neděje :/, žádný vraždy, žádný smilstvo. Nic.
    Začínám pociťovat deficit dekadence


  • Tiskar94 01.09.2011 v 10:21 Jdem to změnit? :-D


  • jirka.oznamuje.cz 19.09.2011 v 23:21 Shave, z toho si nioc nedělej, u nás v práci taky ne.


  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?